close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Březen 2019

Jak se z toho neposra* aneb Já vs. VŠ

3. března 2019 v 0:44 | Holka z marcipánu
Máme tady začátek března, tzn. konec února a to znamená, že spousta z Vás si právě prošla pořádným peklem. Tedy výběrem vysoké školy a posíláním přihlášek. Gratuluji, přežili jste.
Chápu, že jsou lidi, kteří přesně vědí, čím chtějí být až "vyrostou", takže přesně ví, kde chtějí strávit následujících několik let života, a tak si následně jdou sebevědomě za svým cílem přes všechny nástrahy a překážky, které může například nastražit jedna nejmenovaná společnost (pro naše účely použijeme krycí název OICS). Nicméně, bohužel, k těmto lidem, jsem se já před rokem opravdu řadit nemohla. Nejradši bych totiž byla třeba pes, lesní víla a když už to má být něco reálného, tak aspoň kosmonaut (což jsem ještě tehdy nevěděla, že se mi ČÁSTĚČNĚ mělo splnit). A tak jsem si vesele rozhodila návnady do všech stran a doufala jsem, že se mi nějaká ta rybka chytí.
Ovšem, k mému zklamání, nebylo to snadné. Opravdu doporučuji přípravu na přijímací zkoušky nepodcenit. Avšak jedna se k mé radosti přece jen zacukala. Sice jediná, ale když máš hlad, dobrý prase všechno spase! Upřímně jsem tím nebyla vůbec, ale vůbec nadšená, protože pod pojmem Agronomická fakulta, jsem si představila sama sebe po kolena v hnoji a s vidlemi v ruce (ne že by mi to třeba tak vadilo, ale uznejte že po ekonomice a účetnictví, by to byla přece jenom trochu změna).
Nakonec jsem se však poslušně v září dostavila na zahájení (snad) tří nadcházejících let mého života. Ze začátku jsem stále nechápala, co já tam vlastně dělám. Do mých 19 let jsem rozlišovala horniny, minerály asi jako: kámen, kámen, hezký kámen, divný kámen, velký kámen a jé kámen. Nyní jsem byla postavena před fakt, že to tak vlastně nefunguje (překvápko, co?), a začala jsem postupně propadat kouzlu geologie, zoologie, počítačového projektování a podobných legrácek. Největším šokem pro mě bylo asi to, když jsem ve svém přiděleném rozvrhu na začátku semestru zjistila, že se opět shledám se svou milovanou matematikou. Pro mě jako pro osobu, která po maturitě rituálně vyhodila s úsměvem na rtech všechny své sešity s pocitem, že už ji nikdy neuvidí, uvnitř silně zaplakala. Nakonec se mi však tak líbila, že jsem se ji rozhodla v září zopakovat. Nedobrovolně.
Dalším překvapením byla chemie. Pro mě opět španělská vesnice, kterou jsem viděla naposledy na základní škole. Nevadí. Každé pondělí jsem byla nastoupena v 9:00 v bílém plášti, a připadala jsem si, jako Harry Potter, protože to byly čáry a magie, a vlastně celkově bylo takové kouzlo, že jsem tu chemii vůbec dokončila. Ještě větším překvapením pro mě, a dva další mé spoluasistenty (čtěte chudáky, na které jsem prostě nějak tak zbyla) bylo to, když za námi na poslední hodině laborek přišla naše milá paní doktorka s tím, že kdybychom náhodou chtěli psát bakalářku z chemie, je tady a je připravena nás vzít pod svá křídla.
Abych se dostala k tomu, co jsem psala na začátku. Možná si říkáte, jak se jí sakra mohlo splnit to s tím kosmonautem. Vždyť to nedává žádný smysl. Milí, drazí. Nedává. Abych se to pokusila vysvětlit. Kdokoliv se mě zeptal, na jakou školu jdu, nedejbože na jaký obor, absolutně mu to mozek nebral, nechápu, vždyť to není tak nesmyslný přece. Vzhledem k tomu, že moje maminka je velký srandista, rozhodla se všem členům naší rodiny, možná i sousedům sdělovat informaci, že studuju na ASTRONOMICKÉ (místo AGRONOMICKÉ) fakultě. Vše nakonec završila tím, že vždy věděla, že ve mně ten potenciál je, což pro změnu navazuje na jeden můj krásný overal na spaní, který nazývala kosmickou kombinézou a k tomu mě pojmenovala jednoduše LÁDÍNEK (fakt vtipné, mami). Pokud si někdo pamatujete tu divnou pohádku z našich mladých let, víte, jak potupné to je. Takže jsem byla Ládínek, který se vydal do světa, obdivovat krásu velkoměsta, protože u nás na vesnici jsou ty holiny a hnůj asi jediná věc, co máme. Kecám, je tam fakt krásně, ale lišky tam dávají dobrou noc. Do toho jsem se cítila jako ten Harry Potter, protože jsem přece každý týden jezdila do Bradavic. A pro mě to celkově takové Bradavice jsou. Ačkoliv mě můj obor začal v průběhu měsíců bavit, našla jsem si v tom smysl a účel, stále mě některé věci nepřestávají zarážet. Teď pro změnu předměty na můj druhý semestr, to se asi budu cítit jako ten vynálezce z filmu Cesta kolem světa za 80 dní.
O zkouškovém, se tady raději nebudu ani zmiňovat, protože Vás nebudu rozčilovat slovy pamětníka "no jo, zlatá maturita", větou, kterou po prvním zkouškovém pochopíte velmi do hloubky.
Za posledních pár měsíců se mi obrátil můj dosavadní život vzhůru nohama, změnila jsem se já, a jak si můžete všimnout, už jsem si vyzkoušela nějaké ty životní role (třeba se skrze to jednou dostanu i do filmu). Přes všechen ten pot, slzy a krev (to zas ne), bylo mé rozhodnutí jít na vysokou školu jedno z nejlepších, a kdybych se mohla rozhodnout znovu, vyberu si to zas. Proto neztrácejte hlavu a nepropadejte panice. Všechno jde. A to, co nejde, to se stane, a vy se tomu stejně za pár měsíců budete smát stejně jako já.
Budu doufat, že Vás tento můj příspěvek nepohoršil, třeba Vás i trochu pobavil ( což byl účel, jenže mně všichni říkají, že mám děsně špatný humor, a ve výsledku všechno přijde vtipné jen mně, což mě přivádí na otázku: " Taky někdy na něco myslíte, a přijde Vám to tak vtipné, že se nahlas začnete smát, a když se Vás někdo zeptá, co Vám přijde tak vtipné, vy mu to sdělíte, a smějete se ještě víc, protože když jste to vypustili s úst, vůbec to vtipné nebylo a jediný kdo se tomu stále směje, jste vy?")
A pokud si zkrátka jen povzdechnete nad tím, co to panebože zase je, a co se to zas někdo rozhodl dávat na internet. Je to fuk. Je to fuk mně. A může to být fuk i Vám. Život je krátký, krásný a na konci vlastně už na ničem nesejde. Už je všechno fuk.
Tak se mějte sluníčkově!
S klidem v duši A.